Ozvalo se strašlivé volání „hoří!“ aneb O dvojím požáru Štítné 3. a 5. května 1907

24.03.2011 21:32

    

Dvojí požár Štítné v roce 1907 se stal bezesporu nejtragičtější událostí novodobých dějin obce Štítná. Tragická událost se dočkala odezvy nejen v nejbližším okolí, ale díky dennímu tisku, který byl počátkem 20. století jediným médiem masové komunikace, se o požáru Štítné dozvěděli čtenáři na celé Moravě, ale i v dalších zemích. I dnes po více než sto letech nám můžou tyto zprávy přiblížit nejen to, co se tehdy ve Štítné stalo, ale také jak a kým byla organizována pomoc poškozeným. 

Hoří!!!

První krátkou zprávu o nočním požáru Štítné z 2. na 3. května 1907 přinesly brněnské Lidové noviny již ve večerním vydání v pátek 3. května. Podrobně popisoval dramatický noční boj s ohnivým živlem v nedělním vydání z 5. května olomoucký deník Našinec: „Hrozný host navštívil (…) ze čtvrtku na pátek ubohou Štítnou, zanechav po sobě na dlouhou dobu smutnou památku. Právě k půlnoci, když vše pohříženo v tvrdý spánek, objevil se nevítaný host a v kratinké době ve svých, vše ničících spárech objal ze dvou stran, jižní a západní návsí Štítenské obce, sežehnuv 29 rolnických usedlostí se všemi budovami, pící, stroji a řádem hospodářským, 10 domků a též několik kusů dobytka hovězího, černého i skotu“. Děsivý pohled na hořící Štítnou se z Brálové naskytl těm, kteří spěchali na pomoc od Jestřabí. V noční temnotě vypadalo údolí pod nimi jako jedno velké ohnivé moře. „Nebýti pak zavčasné sousedské pomoci hasičů z Bilnice, Brumova a Roketnice, snad celá obec Štítná při tom vichoru lehla popelem, jelikož na taký požár nestačili síly domácího sboru“, dozvídali se z nedělního vydání listu čtenáři, kteří nemohli tušit, že v době, kdy tyto řádky čtou, bojuje Štítná s ohněm znovu. Ještě v pátek 3. května se obrátil poslanec moravského zemského sněmu dr. Mořic Hruban na moravské místodržitelství a moravský zemský výbor v Brně se žádostí o rychlou státní pomoc. Bratr štítenského faráře Aloise Filipa, katecheta Jan Filip, který působil v Prostějově, nechal vytisknout a šířit letáky v češtině i němčině s prosbou o „laskavé milodary“.

V následujícím týdnu byl v Našinci mezi záplavou článků věnujících se předvolebnímu boji do říšského sněmu ve Vídni téměř skryt článek „Nový požár ve Štítné“: „Obyvatelstvo (…) krutě postižené Štítné se z hrůzy ještě ani nezotavilo, když bylo novou, ještě hroznější postiženo. V neděli dne 5. května, když lidé se ubírali z požehnání, zavzněl nový pokřik, že hoří. A skutečně na straně požárem ušetřené vypukl, asi zlomyslnou rukou ve stodole založený požár a v celé hodině stálo 49 usedlostí v ohni. Byla to hrůza a zmatek k nevypsání. Celá téměř obec lehla popelem. (…) Nadlidskému namáhání hasičů místních a okolních se podařilo zbytky několika usedlostí a pak řadu domků zachránit. (…) Bída je velká a zděšení mezi lidem ještě větší. Mnozí jsou bez přístřeší. Kdo může pomáhá.“ Shořelo i veškeré krmivo pro dobytek, které bylo do Štítné po prvním požáru dovezeno. Požáry naštěstí neměly na svědomí žádný lidský život. Redaktor „Nových ilustrovaných listů“ v Brně vznesl ihned po požárech „na základě četných dotazů čtenářů“ na starostu Štítné prosbu ohledně zaslání fotografií „shořelých domů a celých ulic“. Jestli starosta fotky zaslal či nikoliv, nevíme, tento časopis není možné v českých knihovnách sehnat, nemůžeme se tedy ani přesvědčit jak Štítná vypadala bezprostředně po požáru.

Solidarita   

O dalším sledu událostí nás informuje nejen dobový denní tisk, ale i dochované prameny ve fondu obce Štítná uložené ve zlínském archivu. Šetřením okresního úřadu v Uherském Brodě bylo zjištěno, že postiženo bylo celkem 100 hospodářů, celková škoda na jejich majetku byla úředně vyčíslena na 263.839 korun, přičemž pojištění krylo pouze škodu ve výši 74.376 korun. Moravští zemští poslanci dr. M. Hruban, dr. A. C. Stojan a J. M. Kadlčák se den po druhém požáru „telegraficky na zemský výbor obrátili se žádostí o rychlou podporu“, 8. května získala Štítná ze zemských prostředků 3.000 korun. V samotné Štítné se vytvořil „Pomocný výbor“ v čele se starostou obce Františkem Liškou a farářem Aloisem Filipem. Již v pondělí 6. května dostal starosta obce telegram od místodržitelského rady v Brně, který jej informoval o tom, že „Jeho Veličenstvo císař a král František Josef I. udělilo ze své soukromé pokladny pohořelým ve Štítné 2.500 korun“. V dalších dnech přispěl císař prostřednictvím okresního hejtmanství v Uherském Brodě dalšími 2.500 korunami, místodržitelství v Brně pak uvolnilo 2.000 korun ze státních nouzových prostředků.
    Neúnavně organizoval finanční i materiální pomoc také katecheta Jan Filip. Drobní dárci z Prostějova a okolí během prvního týdne od obou požárů věnovali Štítné 2.500 korun, tedy „jako císař pán poprvé“. Dále pak 200 kusů prádla, staršího i zcela nového šatstva a další látky v hodnotě 1.000 korun. „Obětavost pro vyhořelé ve Štítné na Vláře je v Prostějově taková, že chudé švadleny, služky, podomci atd. dávají až 10 K“. Na stránkách olomouckého Našince pak veřejně děkovali za bleskurychlou pomoc „do smrti vděční obyvatelé Štítné“ zejména pak „šlechetným dobrodincům“ z Prostějova a okolí. Toto poděkování doprovázela výzva k další pomoci „Úpěnlivě prosíme Vás: Neopouštějte ještě nás! Vyhořelí“. Další veřejné výzvy s prosbou o pomoc adresovali ke čtenářům Našince v dalších dnech a týdnech jménem pomocného výboru starosta obce spolu s farářem: „Jsme žebráci! (…) Bída, ano hlad nám hrozí – a kde hledati pomoci? Voláme pro Boha o smilování. Kdos dobrý a můžeš, slituj se nad ubožáky a pomoz! I halíř bude vítán“ zněla jedna z proseb. Starosta žádal o slevu stavebního materiálu v Hranicích, Holešově, Uherském Brodě, přičemž nejvíce stavebního materiálu bylo poskytnuto z Hodonína. Rakouské státní dráhy zase poskytly slevu na dopravu materiálu. V rámci svých skromných možností vypomáhali i obyvatelé okolních obcí. Tato pomoc ovšem měla tragickou dohru. Brněnské Lidové noviny přinesly zprávu o tom, že starosta obce Jestřabí Josef Hnilo, který „chtěl vyhořelým ve Štítné pomoci dovážkou stavebního dříví, byl však v lese zasažen bleskem a zůstal na místě mrtev; jiný občan štítenský nalezen pod mrtvým omráčen, avšak živ domů dopraven. Zemřelého oplakává vdova a čtyři nezaopatřené děti“. To byla jediná nepřímá oběť požáru…    
    Sbírky na vyhořelou Štítnou pokračovaly – po celé Moravě, v Čechách i v hlavním městě Vídni, kde žila početná česky hovořící menšina – po celý následující rok. Celkem bylo vybráno 26.862 korun 10 haléřů, z toho podpora od státních institucí činila 10.000 K, kostelní sbírky v desítkách moravských farností vynesly 13.354 K 31 h, záložny, záložní a spořitelní spolky přispěly 867 K 75 h, různé úřady, spolky a kláštery věnovaly 434 K, jednotliví dobrodinci zaslali na adresu obce Štítná či farnosti 2.170 K 64 h. Jen obyvatelé Prostějova a okolí přispěli 3.029 K 39 h, veřejné sbírky uspořádalo také např. moravské místodržitelství v Brně (3.500 K) či arcibiskupská konzistoř v Olomouci (1.721 K), na Štítnou se skládali také např. hosté v restauraci pivovaru v Přerově (15 K) či účastníci kytičkové zábavy v Brodku (10 K). Přispěla jak slečna Cyrila Burešová z Valašských Klobouk (2 K), tak i profesor František Janovský z Brna (20 K). Jak holič Kašpar Hejda ze Starého Města, tak i dělnice v továrně v Červeném Kostelci. Jména dárců byla zveřejňována pravidelně v denním tisku, někteří dárci však výslovně nechtěli, aby jejich jméno v novinách zveřejněno bylo, jiní přispívali přímo a anonymně. Ochota jednotlivců i institucí přispět na postiženou Štítnou se postupem doby čím dál více snižovala. Bylo to způsobeno i tím, že živelné katastrofy byli v této době poměrně časté, nebo se to alespoň může zdát ze stránek tehdy nejrozšířenějších moravských novin, Našince a Lidových novin. Vždyť jen v prvním květnovém týdnu roku 1907, kdy vyhořela Štítná, vyhořel na Moravě také Pitín, Zádveřice, Police či Obětová, čímž také argumentovalo moravské místodržitelství při rozhodnutí o poskytnuté výši finanční podpory pro Štítnou. V červenci 1907 zasáhly po přívalových deštích rozsáhlé oblasti Moravy, Čech, Slezska a Dolních Rakous povodně, kterými byli postiženy i nedaleké Vlachovice, Vrbětice a Bohuslavice…          

Rozdělení pomoci 

14. květen 1907 byl převratným dnem pro obyvatele Rakouské části monarchie, tehdy se konaly první volby do říšského sněmu ve Vídni a podle nového všeobecného volebního práva směli volit všichni muži starší 24 let. Mezi jinými kandidoval do říšského sněmu také František Šebák, rolník ze Štítné čp. 55, který však měl ve dnech před volbami úplně jiné starosti a stejně jako jiní „pohořelí“ získal právě v den voleb první částku z finančních prostředků ze sbírek. Tehdy bylo rozděleno pomocným výborem mezi štítenské obyvatele 10.000 korun, a to podle výše utrpěné škody a podle potřeby. Vybrané prostředky byly rozděleny ještě třikrát: v červenci 1907 to bylo 9.708 K, v říjnu 1907 pak 6.200 K  a v červnu 1908 již jen 640 K. Celkem bylo pomocným výborem rozděleno 26.548 K, ostatních 314 K 44 h bylo vynaloženo na nezbytnou administrativní agendu (nákup papíru, inkoustu, korespondence apod.).
    Určitou představu o míře poškození jednotlivých štítenských majitelů a výši náhrady, která se jim dostala, si můžeme učinit na příkladě několika z nich z „Výkazu poškozených v obci Štítné požárem dne 3. a 5. května 1907“ a „Výkazu o rozdělení podpor ze sbírek pro vyhořelé ve Štítné“, které jsou uloženy ve fondu obce Štítná v okresním archivu na Klečůvce. Pokusme se o malý průřez sociální strukturou obce:
1) Majiteli mlýna a podsedku Janu Černíčkovi čp. 116 se 2.000 korunami dluhu, který byl ženatý bezdětný a živil ještě svou matku, shořely všechny střechy na mlýně a na všech hospodářských budovách, seno, sláma, 10 slepic a obilí na 3 měřice, utrpěl celkovou škodu ve výši 2.800 korun, pojištěn byl jen na 800 K, obdržel v červenci a říjnu 1907 podporu ve výši 200 K.
2) Rolníku Josefu Fagulcovi čp. 95 hospodařícímu na čtvrtlánu bez dluhů, který byl ženatý a měl jedno dítě, shořely všechny střechy, žentour, mlátička, další hospodářské stroje a nářadí, jedno prase, čtyři ovce a 13 slepic. Utrpěl škodu ve výši 5.000 K, byl pojištěn na 1.100 K, ze sbírek získal v červenci a říjnu 130 K.
3) Rolnici Terezii Davidové čp. 210 s 300 korunami dluhu, která byla vdovou a živila sama své čtyři děti, shořela střecha na domě, stodola, chlév, 3 kusy hovězího dobytka, čtyři jehňata, píce, hospodářské nářadí a stroje. Škoda na jejím majetku byla vyčíslena na 5.000 K, pojištěna byla pouze na 900 K, v červenci a říjnu obdržela 190 K.
4) Podruhyně bez majetku Anna Pokorná čp. 190 bez dluhů, jejíž manžel byl v USA, a která živila své čtyři děti, shořely šaty, zednické nářadí a dřevo v hodnotě 50 K, pojištěna nebyla, získala v červenci a říjnu podporu ve výši 5 K.
5) Výminkářce Rozině Strnadové čp. 35, která byl bezdětnou vdovou bez dluhů, shořela truhla s moukou a šaty v hodnotě 70 K, pojištěna nebyla, v červenci a říjnu nezískala žádnou finanční podporu.  

Protipožární opatření

Jestliže vyšetřováním příčin požáru nebyl zjištěn konkrétní viník, tak bylo alespoň konstatováno, že oheň napáchal obrovské škody mimo jiné proto, že domy a hospodářské budovy byly z nevyhovujícího hořlavého materiálu (budovy ze dřeva, krytina došková nebo šindelová apod.), k tomu se v kritické době přidal velmi silný vítr a rozšíření ohně bylo způsobeno tím, že domy stály blízko vedle sebe. Aby bylo možné napříště zajistit lepší ochranu majetku jednotlivých vlastníků či vyloučit případné ztráty na životech, bylo rozhodnuto, že napříště budou domy postaveny v bezpečné vzdálenosti a případný požár tak bude možné rychleji a lépe lokalizovat. Prakticky to znamenalo, že jeden majitel domu zůstane na svém původním místě, přičemž jeho soused ze společného dvora si postaví nový dům na jiném příhodném místě. V této záležitosti byla zahájena jednání s Antonínem Dreherem, majitelem brumovského velkostatku a Vincencem Schlesingerem, nájemcem štítenského dvora, jenž byl součástí velkostatku, aby „přepustili příhodná stavební místa u silnice“ ke stavbě nových domů v místech zvaných „Mezcestí“ a „Dělnice“. Jednalo se však o úrodné pozemky a nájemce štítenského dvora nechtěl o tomto požadavku ani slyšet, nabídl méně úrodné „Záhumení“ a „Pode vsí“, což se nezamlouvalo naopak „pohořelým“. Jednání byla velmi zdlouhavá a nebrala konce, lidé proto nedbali bezpečnostních doporučení a postavili si domy opět na původních místech. Tím se však na druhou stranu zachoval původní charakter štítenské návsi do dnešních dnů…

Koupě dvora   

Po nezdaru jednání o „přepuštění“ jednotlivých částí dvora byla na doporučení zemského poslance, nově zvoleného říšského poslance a kroměřížského probošta A. C. Stojana (pozdějšího olomouckého arcibiskupa) zahájena jednání o koupi celého štítenského dvora. Nejdříve zamýšlela dvůr v ceně 100.000 korun koupit obec, což jí doporučil i Zemský výbor v Brně. Obec zamýšlela adaptovat budovy dvora na školní učebny, byty pro učitele, obecní úřad, záložnu a chudobinec. O koupi jednal obecní výbor na svém zasedání dne 15. srpna 1907, osm členů výboru se vyslovilo pro koupi a zbývající čtyři proti, ti svůj nesouhlas zdůvodnili obavou, zda-li to nebude pro obec a její obyvatele znamenat příliš velkou finanční zátěž. V důsledku toho, že obecní výbor v této závažné otázce nehlasoval jednomyslně a celá jedna jeho třetina s koupí dvora nesouhlasila, obec ukončila s majitelem a nájemcem dvora veškerá jednání. Učitel František Macek, který v této době zastupoval nemocného řídícího učitele Jana Taubera, to na stránkách školní kroniky přičítá tomu, že převážily osobní vlivy, hospodářské zájmy i zájmy jednotlivých politických stran. Iniciativy se však chopili jednotlivci, 10 rolníků, farář, obuvník a kovář, kteří založili společné družstvo za účelem koupi štítenského dvora. Smlouva o koupi dvora byla mezi zástupci velkostatku a družstvem podepsána dne 8. března 1908. Dvůr družstvo převzalo v říjnu 1908, přičemž zde nadále provozovalo lihovar, v budovách bývalého dvora byla zřízena pošta (která je zde dodnes) a byty pro učitele, polnosti si rozdělili jednotliví členové družstva nebo byly rozprodány. Ke zvětšení zastavěné plochy obce, jak bylo původně po požárech zamýšleno tedy nakonec došlo, avšak již za úplně jiné situace.  

 

Nezlomení   

Můžeme se přesvědčit, že ani katastrofa jakou dvojí požár byl, nedostal Štítnou a její obyvatele na kolena. Tehdejším Štítňanům nechybělo patřičné sebevědomí, byli si vědomi prestiže a významu své obce, proto v prosinci 1907 požádala obec bez ohledu na nedávnou katastrofu c. k. ministerstvo vnitra ve Vídni o povýšení obce na „městys“ a o povolení nových výročních dobytčích a výkladních trhů. Avšak c. k. ministerstvo vnitra povýšení obce Štítná na „městys“ nepovolilo. Ještě před požáry zahájila obec s nadřízenými úřady jednání o rozšíření své trojtřídní školy na čtyřtřídní, kvůli tomu však bylo nutné provést přístavbu školy, která již po necelých deseti letech od svého postavení nepostačovala vzrůstajícímu počtu štítenských dětí. Bezprostředně po požáru se zdálo, že z přístavby školy prozatím sejde, avšak o pár měsíců později bylo již vše jinak: „vzdor loňské pohromě (…) stíhnuvší dvojím požárem se opětně [obec] odhodlala ještě letos provésti přístavbu školy vyžadující nákladu 13.000 korun“.
Je otázkou, jak na obyvatele Štítné dolehla po katastrofě obecní přirážka k přímé státní dani, která byla mimo státních daní další nemalou finanční zátěží. Přirážka k přímé státní dani se podle dobového systému financování obcí vypisovala jednotlivým plátcům daně v obci, jestliže příjem obce z hospodaření ve vlastní režii vykazoval deficit, který měli sanovat její obyvatelé. Hospodaření obce za rok 1908 deficit vykazovalo, a to ve výši 2.882 K, jelikož příjem činil pouze 3.887 K, výdaje pak 6.769 K. Jestliže všichni štítenští daňoví poplatníci odvedli do státní pokladny v roce 1908 celkem 5.641 K přímých státních daní, tak do obecní pokladny měli zaplatit dohromady dalších 50% z této částky… 

Noční můra

Mnozí lidé, kteří zažili dvojí požár Štítné v roce 1907 měli jistě v živé paměti i požár, který v listopadu 1877 vyšlehl ze mlýna čp. 116 a strávil přes sto štítenských domů. Jistě i v následujících měsících a letech po dvojím požáru Štítné v roce 1907 byli její obyvatelé na jakékoliv řádění tohoto živlu velmi citliví. Není pochyb, že mnozí mohli mít z ohně, který tak zasáhl do jejich života velký strach a fóbii. Dne 4. května 1908 „o 10. hodině večerní ruka zločinná či náhoda oslavila roční jubileum velikého zdejšího požáru, vyhořela 3 čísla“ píše se ve školní kronice. Dne 14. září 1908 zase „o polednách shořela roku minulého po požáru postavená nová stodola (…) Škubníka kováře. Díky rychlé pomoci, byl na tuto stodolu požár obmezen“. Dvojí požár z května 1907 připomněl nejvíce oheň z 26. října 1909, kdy ve stodole u čp. 58 začalo hořet, „stříkačka začala pracovati“ poté co hořela už i vedlejší stodola. Štítenskému sboru dobrovolných hasičů společně s hasiči z Brumova a Bylnice se podařilo lokalizovat požár až poté co shořely další dvě stodoly, přičemž „položena hranice ohni“ byla tím, že byla vyklizena stodola u čp. 60, jejíž část přesto shořela. Celková škoda byla odhadnuta na 9.000 korun a ze žhářství byl obviněn „bláznivý Barcuch“.               

Tragédie pana řídícího?

V souvislosti s požárem bývá připomínána také role tehdejšího řídícího učitele Jana Taubera, otce spisovatelky Amálie Kutinové. Dodnes kolují legendy o tom, že při požárech měl být velitelem štítenských hasičů a při hašení ohně dostal infarkt. Je však jisté, že velitelem hasičů nebyl. Ovšem přesto není vyloučeno, že infakrt dostal právě při požáru obce. V době po požáru zcela jistě nebyl schopen práce, jelikož nebyl vedle starosty obce a faráře v čele pomocného výboru, který organizoval pomoc. A jak nás stránky štítenské školní kroniky informují, byl v měsících po pořárech vážně nemocen a na pozici řídícího učitele jej zastupoval učitel František Macek. V roce 1908 odchází Jan Tauber s rodinou ze Štítné a nahrazuje jej nový řídící učitel. Ani jeho dcera, spisovatelka Amálie Kutinová nám ve svých románech „Gabra a Málinka“ do této záležitosti nevnáší světlo, zmiňuje se sice o tatínkově nemoci, ale neuvádí příčinu. Její literární fikcí je také to, že otec v jejích románech žije, i když ve skutečnosti zemřel… 

Fotky Štítné ze začátku 20. století - včetně fotky nově postavené Štítné po dvojím požáru z r. 1907 - jsou na webových stránkách pana Ivana Adamušky „Pohlednice jižního Valašska“: www.adam2006.estranky.cz/fotoalbum/-----stitna-nad-vlari/Pohledy-07/

 

Publikováno ve Zpravodaji Obce Štítná nad Vláří - Popov.

1. díl - 30. č., 2. díl - 31. č. roč. IX. 2007.

 

Použité zdroje:

1) prameny:

Kronika Jaroslava Saňáka Jestřabí. Svazek IX. Strojopis.
Lidové noviny, večerní 3.5.1907.
Lidové noviny, večerní 6.5.1907.
Lidové noviny, ranní 19.5.1907.
Našinec, roč. XLIII, 5.5.1907.
Našinec, roč. XLIII, 9.5.1907. 
Našinec, roč. XLIII, 12.5.1907.
Našinec, roč. XLIII, 19.5.1907.
Našinec, roč. XLIII, 24.5.1907.
Našinec, roč. XLIII, 26.5.1907.
Našinec, roč. XLIII, 7.6.1907.
Pamětní kniha farnosti Štítná 1893-1965. 
SOkA Zlín, fond Archiv obce Jestřabí 1828-1945, Národní škola Jestřabí 1893-1953,

Pamětní kniha Národní školy v Jestřabí 1893-1936, inv. č. 102.
SOkA Zlín, fond Archiv obce Štítná nad Vláří 1828-1945,

Kniha protokolů obecního výboru 1905-1917, inv. č. 2.
SOkA Zlín, Archiv obce Štítná nad Vláří 1828-1945,

Výkaz poškozených požárem 3. a 5. května 1907, seznam podpor a milodarů pohořelým,

výkaz rozdělení podpor 1907, inv. č. 51.
SOkA Zlín, Archiv obce Štítná nad Vláří 1828-1945, Žádost o povýšení Štítné na městys

a o povolení výročních trhů dobytčích a výkladních 1907, 1926, inv. č. 36.
SOkA Zlín, Národní škola Štítná nad Vláří 1880-1653, Školní kronika 1895-1915, inv. č. 356.

2) literatura:

Kubánek, Petr: Zlomky z historie obce Štítná nad Vláří. 1994.
Kubánek, Petr: 1891-1991 – 100 let založení sboru dobrovolných hasičů Štítná nad Vláří. 1991. 
Mihel, Karel: Ze štítenské kroniky. Štítná nad Vláří 1956.