Valašské povstání v r. 1621

26.04.2011 09:25

 

Evropské souvislosti

Valašské povstání ve své době vyvolávalo v Evropě asi takové sympatie (ale i antipatie) jako v současnosti vyvolávají libyjští povstalci a jejich akce proti Kaddáfímu. O dění na východní Moravě v roce 1621 se zajímali lidé až v daleké Anglii, především pak měšťané-čtenáři pravidelného tisku. Ne však už tolik anglický královský dvůr, který měl reálnou politickou moc a mohl k úspěchu těchto akcí přispět – neučinil tak jak po dobu trvání předchozího stavovského povstání v letech 1618-1620 namířeného proti vládnoucím Habsburkům, tak ani tentokrát.  
O českém stavovském povstání se hovoří jako o „první válce přenášené médii“ (slova doc. Jaroslava Millera), která byla v reálném čase sledována západoevropskými periodiky.  Povstání Valachů bylo pokračováním stavovského povstání nejen reálně, ale i mediálně. Po rozkladu stavovského povstání po šarvátce na Bílé hoře ze dne 8. listopadu 1620 byli valašští povstalci jediní, kdo v Čechách a na Moravě nadále držel prapor proticísařského odporu. Samozřejmě, že by „sedlačina“ nesvedla proti císaři vystupovat bez vydatné podpory sedmihradského knížete a uherského vzdorokrále Gabriela Bethlena, slezského knížete a braniborského markraběte Jana Jiřího Krnovského a zbytků stavovských vojsk, která v roce 1621 operovala na levém (východním) břehu řeky Moravy. Ti se při proticísařské vojenské kampani v létě 1621 spojili právě se vzbouřenými Valachy. Do čela jejich čela se postavil moravský šlechtic Jan Adam z Víckova…         

Stavovské povstání na Moravě (1619-1620) a „hejtman Valachů“ Jan Adam z Víckova

Jan Adam Prusínovský z Víckova (1589-1627 či 1629)  prožil dětství na statcích svého strýce a poručníka Arkleba z Víckova, jelikož otec Jana Adama Jan Přemek z Víckova zemřel krátce po jeho narození (+1590). Panství Bystřice pod Hostýnem, kde vyrůstal, leží v oblasti Hostýnských vrchů, v prostředí drsného Valašska, což mělo jistě nemalý vliv na formování charakteru i na pozdější osudy Jana Adama z Víckova. Vzdělání získal mladý šlechtic v italských městech Sieně, Padově a Boloni. Po smrti svého poručníka, strýce Arkleba z Víckova (+1608), se vrátil předčasně ze studií a začal hospodařit  na svém panství v Čejkovicích na Hodonínsku, kam si přivedl roku 1610 svou ženu Marianu z Bubna. V témže roce se vzdal ve prospěch Albrechta z Valdštejna dědictví rodu Nekešů z Landeka, panství Lukov a Vsetín.        
Po roce 1615 byl Jan Adam povolán k zemskému soudu a především v roce 1616 se aktivně zúčastňoval jeho jednání, o čemž svědčí mnoho nálezů a rozsudků v knihách půhonů.  Koncem dubna 1618 odjel do Prahy,  kde o měsíc později vypukla česká stavovská revolta proti císaři.  Jan Adam se těsně před počátkem českého stavovského povstání sblížil s rytíři Václavem Bítovským z Bítova a Janem starším Skrbenským z Hříště. A spolu s nimi měl podstatný vliv na organizaci a propagaci radikálního křídla moravské stavovské opozice.  Jan Adam později spolupracoval i s Jindřichem Matyášem Thurnem a moravským hejtmanem Ladislavem Velenem z Žerotína. Manželka Jana Adama byla sestřenicí Jana mladšího z Bubna, který byl plukovníkem českých stavů a pozdějším významným emigrantským bojovníkem.     
Moravská politická reprezentace se zprvu k českému stavovskému povstání proti císaři nepřipojila, zůstala v konfliktu neutrální. Avšak na jaře 1619 došlo na Moravě pod vlivem tažení povstaleckého vojska z Čech na Moravu k politickému zvratu a vlády nad Moravou se ujala hrstka radikálů, která se k českému stavovskému povstání připojila dne 2. května 1619. Jan Adam z Víckova začal spolupracovat s vůdci povstání – s moravskými direktory. Byl dosazen do zemského soudu za rytířský stav.  Později získal titul rady nově zvoleného a korunovaného českého krále Fridricha Falckého (1619-1620).  Z dochovaného kopiáře vydaných listů moravských direktorů je patrné, že zvláště na přelomu srpna a září 1619 bylo Janu Adamovi adresováno hned několik dopisů moravského direktoria. V listě z 31. srpna je mu dáváno za úkol, aby prošetřil podezření, že Jerg Volf Menichsreiter napomáhá nepříteli a aby prověřil, co je pravdivého na informaci, že je tento muž obviněn z vypálení města Podivína. Jan Adam má o tom podat zprávu direktoriu. Dne 3. září je Jan Adam vyzván, aby dal dopravit do Brna Jakuba Vignena a Jakuba Hektora z Kroměříže,  které držel ve vězení. Zda-li to mělo souvislost s předchozí kauzou, však není zřejmé. Listem z následujícího dne je Jan Adam vyzván, aby se dostavil osobně do Brna k direktoriu.    
Jan Adam si také nárokoval majetek Albrechta z Valdštejna, který po vypuknutí povstání uprchl s moravskou stavovskou pokladnou z Olomouce do Vídně, kde vstoupil do císařských služeb. Valdštejn byl proto moravskými stavy prohlášen za zrádce a jeho statky byly konfiskovány. Stavové vyhověli žádosti Jana Adama,  ten získal Valdštejnova panství – Lukov, Rymice a Vsetín, která se mezi nimi v minulosti stala předmětem dědického sporu. Není jasné, kdy přesně a za jakých okolností tato panství Jan Adam získal.  Dá se předpokládat, že se tak stalo bezprostředně po 5. srpnu 1619, kdy moravská stavovská armáda zvítězila v bitvě u Dolních Věstonic nad Dampierrovým císařským intervenčním vojskem táhnoucím na Moravu. Povstání ihned poté získalo novou dynamiku, která se mj. projevila i v tom, že byly zabavovány statky „škůdců země“ a na panství byli dosazováni direktoriu věrní úředníci.  Dle Vlasty Fialové získal Jan Adam Valdštejnovy zkonfiskované statky možná také jako náhradu za zpustošení čejkovického panství v průběhu léta 1619, kdy u Mikulova leželo Dampierrovo císařské vojsko. To při svých výpadech na sever od řeky Dyje pustošilo tuto oblast, přičemž se dostávalo právě  i na čejkovické panství Jana Adama z Víckova.     
Situace na brumovském panství, poté co se Morava připojila ke stavovskému povstání, vyvíjela následujícím způsobem: majitel panství Jan Kavka z Říčan se již v květnu 1619 postavil proti vzbouřeným moravským stavům a setrval na straně císaře. Na výzvy, aby se dostavil k osobnímu jednání do Brna, nereagoval. V srpnu 1619, po vítězné bitvě u Dolních Věstonic, mu direktorská vláda zkonfiskovala panství Brumov a byl vypovězen ze země. Jan Kavka byl konfiskací těžce ekonomicky postižen, panství náleželo mezi velká panství – vykazovalo 1168 zdaněných poddanských usedlostí. Své sídlo na brumovském hradě opustil Kavka již asi v květnu 1619 spolu s manželkou, synem a třemi dcerami a také s nevlastními dcerami z manželčina předchozího svazku. Kavka ztratil také poručnický dohled na statky Zoubků ze Zdětína (Zdounky a Habrovany).  
Direktorium mělo zájem na vojenském využití hradu Brumov. Již 19. května bylo nařízeno přesunout zde 100 pěších vojáků z Thurnova českého vojska, především k ochraně přechodu do Uher – Vlárského průsmyku. V létě byli nahrazeni stovkou mušketýrů, kteří sem byli převeleni z Olomouce. Správa brumovského panství byla počátkem června 1619 svěřena vojenským komisařům, šlechticům z blízkých panství, kteří stáli na straně povstání. Tito komisaři měli plnit i zvláštní úkol – pacifikovat neklidné obyvatelstvo. Šířili se totiž zvěsti, že „ten lid slovanský z panství broumovského nemálo se zbouřil“. Pokud by nebyly jejich požadavky uspokojeny po dobrém, mělo se postupovat jinak “ihned jeden regiment knechtů 3000 silný, kterej se u Ostravy mustruje, tam k Broumovu vypraven bude“. Není ovšem jasné proti komu bylo vzbouření poddaných na brumovském panství namířeno – zřejmě ještě proti jejich pánu Kavkovi, který však byl v této době již mimo Moravu.              
Situace se rychle uklidnila, vzbouření lidu bylo zažehnáno. Vojenští komisaři v dalších týdnech zajišťovali zásobování posádky proviantem a obranyschopnost hradu. Ovšem byly odsud odvezeny zbraně do Olomouce (muškety, děla, střelný prach), navrácena zbroj do majetku Zoubků ze Zdětína a naopak tuna střelného prachu byla přivezena. Brumovský hrad zřejmě zůstal po celou dobu stavovského povstání pod správou pověřených komisařů.   
Jan Adam si vymohl na jaře 1620 u moravských stavů a zemského hejtmana Ladislava Velena z Žerotína navrácení části zbraní, které na Lukově a na Vsetíně shromáždil Albrecht z Valdštejna a tyto byly po jeho útěku k císaři převezeny do zemské zbrojnice v Olomouci.  Jan Adam získané zbraně znovu uložil na Lukově, které zde byly shromážděny kvůli strategickému významu místa, a také proto, aby byly použity k vyzbrojení zemské hotovosti, která se sbírala z poddaných a měšťanů hradišťského a olomouckého kraje, tedy i valašských poddaných Jana Adama.  Valachům, v čele s Janem Adamem, byla svěřena obrana horských „passů“ čili průsmyků na severovýchodní moravské hranici, odkud hrozilo nebezpečí nájezdů „lisovčíků“ z Polska. Jejich vpádu v únoru 1620 na Moravu ovšem nedokázal nikdo zabránit…
Dne 8. listopadu 1620 bylo české stavovské povstání na Bílé hoře poraženo. Pod nátlakem okolností kapituloval také prosincový moravský zemský sněm v Brně, který se pokořil císařskému generálu Buquoyovi a žádal císaře o milost. Zprvu tak učinili i nejradikálnější z radikálních, tedy Ladislav Velen z Žerotína a Jindřich Matyáš Thurn. Avšak nesmlouvavost císaře Ferdinanda II. Štýrského zapříčinila, že se uchýlili do exilu, odkud organizovali další protihabsburský odboj. Kolem Ladislava Velena z Žerotína se soustřeďovali stoupenci moravského protihabsburského odboje ve Slezsku a kolem Jindřicha Matyáše Thurna zase v Uhrách. Ladislav Velen navázal kontakt se slezským knížetem a markrabětem braniborským Janem Jiřím Krnovským, tak hrabě Thurn se spojil se sedmihradským knížetem a zvoleným uherským (vzdoro)králem, Gabrielem Bethlenem. Jan Adam z Víckova byl v té době k dispozici Ladislavu Velenovi ve Slezsku. 

Akce valašských rebelů aneb „potom chodili, kde mohli, císařské vojáky bili a mordovali“

V prosinci 1620 začal císařský generál Buquoy obsazovat postupně od západu celou Moravu, která se vzdávala bez odporu. Na jednotlivých místech ponechával své posádky, které byly financovány španělským králem a skládaly se z vojáků různých národností, jenž tehdejší kronikáři nazývali „Španěly“. V lednu 1621 dospěly Buquoyovy oddíly i na východní Moravu. Je možné, že již na konci roku 1620 zde dorazily oddíly, které poslal na svá direktoriem zkonfiskovaná panství Lukov a Vsetín Albrecht z Valdštejna.  A právě v tuto dobu došlo k prvnímu známému vystoupení valašských povstalců proti císařským intervenčním silám. Valašskomeziříčský kronikář Ondřej Sivý  si poznamenává, že „2. Decembris [prosince], Valaši, všedše do zámku Lukova, mnoho vojáků pobili“.  Vystoupení povstalců souviselo s návratem zástupců svržené vrchnosti zpět na panství Lukov i na jiná panství v regionu. Evangeličtí Valaši se zřejmě obávali pomsty svých katolických pánů a opouštěli horské vsi, aby útočili na statky šlechticů věrných císaři.        
O dalších událostech na východní Moravě se dozvídáme od tehdejších kronikářů.  Od ledna 1621 přepadali valašští povstalci města, městečka, hrady a zámky. Útočili zvláště na ta místa, kde sídlily císařské vojenské posádky, na statky olomouckého biskupa, a jak již bylo řečeno, na statky šlechty věrné císaři. „5. Januarii [ledna] vpadli do Malenovic vsetínští Valaši, pobili vojáky“, „8. Januari [ledna] zas vpadli do Vizovic, nabrali tam mnoho stříbra, peněz“ a 12. ledna vpadli do Zlína a opět na Lukov, „potom chodili, kde mohli, císařské vojáky bili a mordovali“.  Pokusili se dobýt i biskupský hrad Hukvaldy, ale bez úspěchu. Zřejmě ještě v lednu 1621 se povstalci zmocnili dokonce (Valašského) Meziříčí. „Valaši se zdvihli a do Meziříče, že vojska nepustí, mluvili, takže Meziříčané ven z města utíkali“.  Dle odhadu Jetřicha z Žerotína bylo počátkem února 1621 valašských povstalců na pět tisíc.  Reakce protivníka nenechala ne sebe dlouho čekat. V kronice neznámého holešovského měšťana se dozvídáme, že 27. ledna vtrhlo do města Holešova asi 500 císařských vojáků, kde zůstali.  Císařské posily postupující od Hranic a Holešova vytáhly 30. ledna 1621 proti Valachům a vypálily Zlín a okolní vesnice.  Povstalci nenechali císařskou posádku v Holešově v klidu a v průběhu února ji několikrát ohrožovali. Naproti tomu císařští vyjížděli z Holešova do okolí, které důkladně plenili.  „6. Martii [března] zebera se císařští, přitáhli na ně [Valachy] k Mezříčí, oni z města utekli“, vyklidili tedy město bez boje a stáhli se do hor.  Císařští pak město obsadili. Ale hned 9. března 1621 se pokusili valašští povstalci město znovu dobýt, avšak bez úspěchu a navíc s velkými ztrátami.  Přítomnost císařských se neomezila jen na Meziříčí, ale byla posilována v celém regionu. Měla vést k pacifikaci neklidných obyvatel valašských panství, která vlastnila nekatolická šlechta, či obyvatelstva na zboží olomouckého biskupa a katolické šlechty, jakým byl např. valdštejnský Lukov a Vsetín.  
Povstalci, kteří netvořili pravidelné vojsko, omezili svoji činnost na guerillový (čili partyzánský) způsob boje, který se vyznačoval především nenadálými přepady skupin císařských vojáků ze zálohy. Povstalcům skrývajícím se v horách šlo spíše o to, získat kořist či zabít nějakého nepřítele, než dosáhnout vojenského úspěchu většího významu.  Naproti tomu se císařské oddíly spíše uzavřely v městech a městečkách, jejich pokusy vypořádat se s rebely přímo v horách končily nezdarem.  „I byli jsou Španieli i okolo Vsetína, ale nic tam sobě povésti nemohli“, píše holešovský měšťan o nezdařené trestné výpravě císařských na hornaté Vsetínsko.  Hlavní síly Buqoyovy armády se následně přesunuly do Uher proti Gabrielu Bethlenovi, neklidná východní Morava byla nadále ohrožována lidovými valašskými povstalci, kteří byli povzbuzováni drobnou nekatolickou šlechtou a protestantským duchovenstvem. Toto horské obyvatelstvo se stalo v následujících více než 20 letech jádrem odporu proti Habsburkům na Moravě. Vojensky nevycvičení a neorganizovaní Valaši by snad nebyli pro císařskou stranu až zase tak velkou hrozbou a jistě by se je podařilo centrální císařské moci velmi rychle zpacifikovat, kdyby ovšem Valaši nespolupracovali s ostatními protihabsburskými silami v Evropě a své akce s nimi nekoordinovali.      
Brumovské panství bylo i po porážce stavovského povstání, stejně jako ostatní Valaši, na nohou. Kavka se snažil své dočasně zkonfiskované panství získat zpět. V lednu 1621 proto žádal císaře, aby poručil jeho brumovským poddaným, nechť se opětovně podřídí svému pánu. Poddaní se však vzpírali přijmout zase jeho svrchovanost. Není jisté, kdy se Kavka do Brumova vrátil, ovšem po většinu roku 1621 byl zřejmě hrad Brumov v moci císařských vojáků a sloužil jako opora proti nepřátelům vládnoucího habsburského domu.             

Podíl Jana Adama z Víckova na bojích za osvobození Moravy v roce 1621
 
Slezský kníže a braniborský markrabě Jan Jiří Krnovský z vedlejší větve Hohenzollernů, kterému zůstala věrná část slezského vojska, se počátkem dubna 1621 usídlil se svým štábem ve slezské Nise. Zde se pod jeho velením formovalo vojsko, v jehož důstojnickém sboru bylo i mnoho povstalců z řad české a moravské šlechty, kteří po porážce povstání v Čechách a na Moravě uprchli koncem roku 1620 do Slezska. Dne 23. dubna 1621 dostal Jan Jiří Krnovský od svrženého českého krále Fridricha Falckého písemný rozkaz o svém jmenování generál polním-plukovníkem a plnomocným komisařem v zemích, které ovládal či v budoucnu ovládat bude. Jan Jiří Krnovský měl v úmyslu, dle Thurnova plánu, zaútočit na habsburskou Vídeň v rámci společného postupu evropských protestantských sil. Měl převést své vojsko přes pohoří Beskyd do Horních Uher, kde se měl spojit se sedmihradským knížetem Gabrielem Bethlenem. Při společné akci pak měli zaútočit na Prešpurk (dnešní Bratislavu) a posléze na samotnou metropoli Vídeň.        
V souvislosti s tímto plánem mělo dojít při průchodu Moravou k podnícení nového povstání obyvatelstva proti Habsburkům. Kalkulovalo se s Valachy, kteří měli hrát novou klíčovou roli a také s nedostatečným počtem císařského vojska a s nevyplaceným moravským stavovským vojskem, které nedostalo žold.  Valachům byla ještě před Bílou horou svěřena ochrana horských průsmyků na severovýchodní moravsko-slezské hranici. S jejich novou rolí měl co do činění Jan Adam z Víckova, který znal podmínky na moravsko-slezském a moravsko-uherském pomezí a měl u místního obyvatelstva patřičný respekt. Což bylo pro plán přechodu Krnovského armády přes pohoří Beskyd do Uher velmi důležité a díky tomu také Jan Adam požíval v knížecím štábu vojska Jana Jiřího Krnovského patřičné autority.   
V létě 1621 zahájil vojenské operace jak Jan Jiří Krnovský, tak i jeho spojenec Gabriel Bethlen. Osmitisícové vojsko knížete Krnovského postupovalo v polovině července směrem na město Krnov a posléze do Opavy. Dne 25. července 1621 se pak mladý František Bernard z Thurnu (syn Jindřicha Matyáše Thurna), jenž velel části vojska J. J. Krnovského, střetl se „španělskou“ posádkou o strategicky významný Nový Jičín. Obklíčené město se mu vzdalo. Při vyjednávání došlo ze strany Krnovského vojáků k excesu, když „pomordovali do 500 Španielů“ v odvetě za předchozí porážku u Raduně. Krnovsko-emigrantské vojsko pak zcela ovládlo severovýchodní Moravu a drželo v této oblasti ve svých rukou důležitá opevněná místa, kromě Olomouce a biskupského hradu Hukvaldy.  Nedostatečné císařské síly, neschopné odolávat dalšímu náporu, se stáhly na pravý břeh řeky Moravy, strhly za sebou mosty a zaujaly obranné postavení. Císařský gubernátor Moravy kardinál Dietrichštejn žádal vídeňský dvůr o posily, kterých se zoufale nedostávalo. 
Ladislav Velen z Žerotína vyzýval k věrnosti svrženému králi Fridrichovi Falckému a k podpoře Krnovského vojska. Výzvy se setkaly s ohlasem zejména u evangelických Valachů, kteří se asi v počtu osmi tisíc připojili ke Krnovského armádě, přičemž Jan Adam z Víckova se postavil do jejich čela, načež se svými lidmi znajícími velmi dobře zdejší horský terén i místní podmínky měl převést přes Vlárský průsmyk Krnovského vojáky, kteří pak „táhli do Uher k Trenčínu“. 
Koncem července měl velet posádce brumovského hradu přední císařský důstojník španělského původu – Vilém Verdugo. Dne 29. července měla Verdugova posádka na hradě Brumov čelit spojeným silám protivníka, mělo proti nim stát snad až 1500 valašských povstalců, početná uherská jízda a dělostřelectvo, jak píše kronikář posádce hrozilo „nebezpečenství od lidu valašského a sedlačiny při Brumově, tolikéž [ze] strany Uhrův“.  Zřejmě se však jednalo o průchod Krnovského armády do Uher, který se měl odehrát právě koncem července 1621. Mohlo se také jednat o zastírací manévr ke zmatení nepřítele a Krnovského armáda přešla do Uher jinudy. Na východní Moravě zanechal Jan Jiří Krnovský zálohy pro zajištění dobytého území – své moravské stavovské spojence, několik posádek bránící získané strategické opěrné body a pozice, včetně domácích Valachů s jejich vůdcem Janem Adamem z Víckova. Nebyli však natolik silní, aby ohrozili císařské posádky v Olomouci, Brně či Kroměříži.  Jan Jiří Krnovský dal Janu Adamovi v době nepřítomnosti svého vojska na severovýchodní Moravě za úkol zajišťovat týl a zásobování své armády.  

Počátkem srpna 1621 se vojáci Jana Jiřího Krnovského spojili u Trnavy s armádou Gabriela Bethlena, aby společně zaútočili na centrum habsburské císařské moci – na Vídeň. V průběhu srpna 1621 sváděli boje s císařským vojskem u Prešpurku. Očekávaná personální a materiální pomoc od západních spojenců, především z Nizozemí, které bylo ve válečném stavu se španělskými Habsburky, a kde sídlil Fridrich Falcký, se však nedostavila. Dne 1. září 1621 ukončilo Krnovského a Bethlenova vojska marné obléhání Prešpurku a na žádost moravské stavovské emigrace zahájila ofenzívu na jihovýchodní Moravu, kde se pustila do dobývání měst věrných císaři. První sbor pod velením Gabriela Bethlena se 20. září přesunul od Trnavy k uhersko-moravské hranici, kde obsadil Uherskou Skalici, dne 28. září postoupil na Moravu. Druhý sbor pod velením otce a syna Thurnových obsadil dne 29. září Strážnici a pak postupoval dále na Veselí a (Uherský) Ostroh. Třetí skupina vedená Janem Jiřím Krnovským a Ladislavem Velenem z Žerotína zaútočila dne 30. září na (Uherské) Hradiště, které marně dobývala. Město Veselí bylo po tuhých bojích dobyto 8. října a (Uherský) Brod se vzdal bez boje. Jejich další útoky na linii Hodonín – Kroměříž byly namířeny na strategicky důležité přechody přes řeku Moravu, aby se dostaly do nitra země s cílem vyvolat proti císaři všeobecné povstání na celé Moravě. 
Od úspěchu k úspěchu šel Jan Adam z Víckova, který mezitím společně s „Uhry“ podnikal akce, při kterých loupili na biskupských statcích a panstvích katolické šlechty. Rekvírovali zde zásoby obilí anebo zajímali dobytek a ve spojení s drobnou šlechtou z okolí dobývali dokonce i města. Tak např. již 22. září 1621 pobili kompanii císařských a obsadili město Hranice nebo „v neděli 17. po sv.[até] Trojici [dne 3. října] pan Adam Čejkovský přitáhl jest s Valachy k Holešovu z jednej strany a z druhej strany Uhři a hned jsou město Holešov vokolo objeli a hned jsou rabovali a do osmnácti sousedů zabili. A tak všecko město i Židy a dům pana Vilíma [Ullersdorfera z Němčí, regenta holešovského panství, jehož majitelem byl nejvyšší český kancléř katolík Zdeněk Vojtěch z Lobkovic] jsou vyrabovali.“  „10. Oktobris [října] Uhři s Valachy vpadli do Příbora. Byli s nimi měšťané z Mezříčí [a] z Víckova pan Adam; pobrali statky veliké, zapálili [město] a několik lidí zabili. Potom s panem z Víckova a s Valachy Uhři jezdili do Kelče a jinde; brali, zajímali, kde co našli, nejvíc na biskupství“.  Jan Adam se snažil se svými lidmi získat i některá dosud neobsazená strategická místa na severovýchodní Moravě, jako např. biskupský hrad Hukvaldy či hrad Helfštýn kontrolující údolí řeky Bečvy. „16. dne měsíce Octobris [října] Helfenštejn poddali vojáci J[eho]  M[ilos]ti cís.[aře] panu z Víckova a 18. Octobris [října] podle snešení vší obce lipenské tenž z Víckova na 20 koněch puštěn [jest do města] a ouřad i stará rada proti němu za bránu Hranickú vyšli (…) kterýžto pan z Víckova do domu mého, M[artina] Z[ikmundka], od pánů radních a starých rad [byl] uveden a přivítán (…) a u mě tenž z Víckova se všemi svými obědval; a potom toho dne před večerem tenž z Víckova sám pátý a s Valachy, kteří naň za městem očekávali, na Helfenštejn odjel.  Na celé východní Moravě se před stavovskými silami a uherskými oddíly držel už jenom hrad Hukvaldy: „2. Novembris [listopadu 1621] přišli Uhři pod zámek Ukvaldy s Adamem z Víckova a s sedláky, aby ho dobývali. Zabili v oboře jelenů ale 15 [a] zas preč odešli. Po dědinách, co našli, pobrali a vždycky jezdili Uhři s Valachy a rabovali okolo Místka, Frýdku, Příbora a Kelče, i jinde a brali okolo Libavé na biskupství.“   „A tak jsou Uhři s Horáky [pozn. s horskými Valachy]  rabovali od 17. neděle po sv. [até]  Trojici [3. října] až do Vánoc.“     
Brumovský hrad i celé panství ztratili císařští nejpozději v září 1621, tehdy měly být opanovány 2000 tisíci Uhry v čele s uherským šlechticem Kašparem Iléšházym ve spolupráci s rebelujícími valašskými sedláky. Hrad byl zpustošen, vyrabován a všechny peníze a věci Kavkovy rodiny, které zde i po jejich odchodu zůstaly, byly odvezeny. Majitel hradu a panství Jan Kavka z Říčan tímto utrpěl značnou škodu. Postiženo bylo také městečko Brumov v podhradí – hospodářský dvůr a pivovar byly vypáleny, panskou úrodu z roku 1621 strávil požár.     
Přes veškerou snahu protihabsburských sil operujících na levém břehu řeky Moravy se nepodařilo vyvolat povstání proti císaři na celé Moravě. Naopak na pravém (západním) břehu řeky se dokázaly zformovat císařské síly. Dne 11. října 1621 se sešly u (Uherského) Hradiště tři armády, které zabránily přechodu Bethlenových a Krnovského sborů přes řeku Moravu. Gabriel Bethlen za této situace začal prostřednictvím olomouckého biskupa kardinála Dietrichštejna vyjednávat s císařem o míru. Jan Jiří Krnovský se tak dostal do svízelné situace. Do Slezska, které bylo mezitím zpacifikováno saským vojskem a octilo se na straně císaře, se vrátit nemohl. Rozhodl se zůstat na Moravě a se svou armádou zde přezimovat. Jeho pozornost se soustředila na dobytí města Olomouce, kde se mohlo jádro jeho armády udržet celou zimu. Olomouc měla navíc velmi dobré komunikační spojení se Slezskem a relativně nedaleko města působily valašské oddíly Jana Adama z Víckova.  V závěru října se Krnovského armáda oddělila od Uhrů a přes (Uherský) Brod, Holešov a (Valašské) Meziříčí táhla na severovýchod. Jednalo se o zastírací manévr. Pak se však náhle obrátila směrem na západ. Tímto manévrem měla v úmyslu překvapit město Olomouc. Postup Krnovského vojska však na pravém břehu Moravy sledoval sbor Albrechta z Valdštejna, který paralelně postupoval severním směrem a koncem října 1621 se uchýlil za hradby města Olomouce a vyčkával, jak se zachová protistrana. Získal náskok k tomu, aby se dobře připravil na obranu města. V ranních hodinách dne 12. listopadu 1621 zaútočilo vojsko Jana Jiřího Krnovského na Olomouc. Na velení se podíleli také Ladislav Velen z Žerotína i Jindřich Matyáš Thurn a jeho syn František Bernard. Obléhání se účastnil i vůdce Valachů  Jan Adam z Víckova.  Město se jim však přes veškeré úsilí dobýt nepodařilo.  
Po tomto neúspěchu začala být teprve nyní jejich situace opravdu bezvýchodná. Přesto Krnovského vojsko setrvávalo v nečinnosti. Až v prosinci vydal jeho velitel rozkaz k pochodu do Slezska, přičemž sám Jan Jiří Krnovský hledal nové útočiště v Uhrách u Gabriela Bethlena. Do Uher se uchýlil i Jindřich Matyáš Thurn, Ladislav Velen z Žerotína a Václav Bítovský (který byl přímo zodpovědný za smrt Jana Sarkandera na jaře 1620). Gabriel Bethlen uzavřel dne 6. ledna 1622 v Mikulově s císařem Ferdinandem II. separátní mír ukončující uherské stavovské povstání. Vzdal se titulu uherského krále a obsazených území, tedy i jihovýchodní Moravy a uherského Pováží.  Torzo Krnovského armády se dostávalo do kleští císařských vojsk operujících na Moravě a saských jednotek zdržujících se v sousedním Slezsku. Mladý František Bernard Thurn se rozhodl i k riskantní operaci. Spolu s částí armády se probil ze severní Moravy do obleženého města Kladsko (do poloviny 18. století bylo Kladské hrabství integrální součástí Čech, dnešní Klodsko v Polsku), které dokázal hájit takřka celý rok až do 28. října 1622. Ostatní  vojáci se rozutekli.  

Další osudy aktérů povstání

Již v listopadu 1621, tedy v době, kdy  Jan Adam z Víckova operoval se svými Valachy na severovýchodní Moravě a účastnil se obléhání Olomouce, navrhl kardinál Dietrichštejn císaři, aby byli odškodněni brněnští jezuité, kteří utrpěli hmotné ztráty za vlády moravského direktoria, z majetku Jana Adama z Víckova. S císařským souhlasem byli dne 21. listopadu 1621 posláni do městečka Boleradice  na čejkovickém panství komisaři a ještě před koncem roku získali brněnští jezuité tento statek do své držby.  Jan Adam z Víckova zůstal zřejmě přes zimu 1621-1622 ve „valašských“ horách. Hned zjara 1622 měl v horách svolávat Valachy a sedláky k tajným poradám a k přípravám na nový boj. Kardinál Dietrichštejn nechal dne 28. března vypsat odměnu 500 tolarů na dopadení Jana Adama z Víckova, který se měl údajně zdržovat na Vsetíně.  Po uklidnění situace na Moravě přistoupil císař i zde – tak jako v Čechách – k potrestání rebelů. Počátkem března 1622 byly zahájeny procesy.  V dokumentech soudního tribunálu z roku 1622 se vyskytuje i jméno Jana Adama z Víckova,  který byl společně s dalšími 15 rebely odsouzen dne 2. září 1622 v nepřítomnosti „ke ztrátě cti, hrdla a statků“.  Na Moravě byl na rozdíl od Čech, kde bylo popraveno 27 pánů, fakticky potrestán ztrátou hrdla pouze jediný povstalec – Václav Bítovský z Bítova (a to spíše za hlavní podíl na umučení kněze Jana Sarkandera než za odbojovou činnost). Ostatní se uchýlili do emigrace, padli v boji nebo zásluhou kardinála Dietrichštejna získali od císaře „generální pardon“. Ovšem ztráta cti a statků je neminula. To se týkalo i „valašského hejtmana“ Jana Adama z Víckova, který přišel o svůj majetek… 
Protihabsburská činnost Jana Adama z Víckova nezůstala bez odezvy na mezinárodním poli, všimla si jí česko-moravská emigrace, nizozemští stavové, „zimní král“ Fridrich Falcký i sedmihradský kníže Gabriel Bethlen. V letech 1622-1625 byl Jan Adam z Víckova pověřen diplomatickými misemi mezi východní a západní frontu protihabsburského protestantského tábora – tedy mezi Nizozemím a Uhrami.  Na Moravu se Jan Adam z Víckova vrátil společně s Mansfeldovým dánským tažením v létě 1626 (fáze Třicetileté války nazývaná Dánská válka 1625-1629) a uchýlil se opět mezi „své“ Valachy. Na podzim 1627 našel pravděpodobně smrt v Beskydech.  „Neklidní“ Valaši dělali vrásky císařskému vojsku a samotnému císaři ještě více než 20 let. Přestože již dávno ztratili jednotné velení a mezinárodní podporu, stále udržovali císařskou stranu v napětí. Ještě v průběhu Třicetileté války – v roce 1644 – uspořádal Jan z Rottalu trestnou výpravu do „valašských hor“, která nadobro skoncovala s „odbojnými Valachy“… 

    A co Jan Kavka z Říčan? Vyplenění brumovského hradu v září 1621 bylo pro něj poslední kapkou a pohár jeho trpělivosti s brumovskými poddanými přetekl. Naprosto ztratil zájem vlastnit brumovské panství, jehož držbu provázely samé komplikace. Uvažoval o přesídlení. V únoru 1622 podal císaři žádost, aby byl odškodněn za utrpěné ztráty a také odměněn za dosavadní zásluhy a za věrnost císaři. Chtěl získat majetky pánů z Kunovic, kterým byl císařem konfiskován majetek v okolí Uherského Ostrohu. Bez úspěchu. Rozhodl se proto k ráznému kroku, jakmile to bylo možné, celé brumovské panství v září 1622 prodal. Odešel z Moravy a vrátil se do Čech. Koupil si v Praze na Malé straně dům a pronajal si panství Kost. Zemřel v Praze v r. 1645, byl pohřben v kostele sv. Salvátora.       

Závěr

Valašsko byl a dodnes je v lecčems drsný kraj, kde se dětem na noc nevyprávěly pohádky o princeznách, ale naopak drsné a tragické historky o „zbojníkoch“ či o jimi ukrytých „pokladoch“, ve kterých je patrná touha po vybřednutí z bídy pozemského světa. I já jsem od dětství slýchával od svého okolí taková vyprávění a později jsem je i sám četl. Jako červená nit se jimi táhne „hrdinství“ Valachů v boji proti světské moci, ať už proti císaři či proti vrchnosti. Jako student historie jsem se chtěl „přesvědčit“ blíže o tom, z jakého reálného základu tato vyprávění, příběhy a dalo by se říci legendy a mýty o „hrdinných Valachoch“, pro které byl „císař daleko a pánbůh vysoko“, vycházela a vychází. Tento myšlenkový stereotyp je možná stále obsažen v myslích lidí žijících v tomto regionu. Už jenom v onom projevu „valašské občanské neposlušnosti“, tedy v domáckém pálení slivovice „načerno“, je něco z oné dávné a možná děděné „neposlušnosti proti vrchnosti“.  


Původní studie vznikla v roce 2005 jako seminární práce do Dějin raného novověku na Katedře historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Práci vedl současný vedoucí Katedry historie Mgr. Martin Elbel, M. A., Ph.D., specialista na raněnovověké dějiny Evropy, konzultace poskytoval nynější ředitel Státního okresního archivu ve Vsetíně PhDr. Tomáš Baletka, Ph.D. Přepracováno v dubnu 2011. Jedná se pouze o kompilační práci vycházející se sekundární literatury a z edic dobových pramenů. Sepsání studie nepředcházel žádný vlastní výzkum dobových pramenů.     

 

Použitá literatura

1) monografie

Balcárek, Pavel 1999: Jan Adam z Víckova, pán na Čejkovicích – proslulý vůdce Valachů, Malovaný kraj, roč. 35, č. 6, s. 8. 
Dostál, František. 1956: Valašská povstání za třicetileté války (1621-1644). Praha.
Doucha, František a kol. 1938: Okres vsetínský. Obraz přírodní, kulturní a hospodářský. Vsetín.
Fialová, Vlasta. 1935: Jan Adam z Víckova, moravský emigrant a vůdce Valachů 1620-1628. Brno.
Fukala, Radek. 2005a: Jan Jiří Krnovský: stavovské povstání a zápas s Habsburky. České Budějovice. 
Fukala, Radek. 1997: Role Jana Jiřího Krnovského ve stavovských hnutích. Opava.
Fukala, Radek. 2005b: Sen o odplatě. Praha.
Hrubý, František. 1930: Ladislav Velen z Žerotína. Praha.
Matějek, František. 1992: Morava za třicetileté války. Praha.
Pokluda, Zdeněk. 1999: Držitelé hradu Brumova. In: Zlínsko od minulosti k současnosti. 16. sv. Státní okresní archiv ve Zlíně. Zlín, s. 5-92.  
Polišenský, Josef. 1970: Třicetiletá válka a evropské krize XVII. století. Praha.
Válka, Josef a kol. 1995: Morava reformace, renesance a baroka. Dějiny Moravy II. Vlastivěda Moravská, sv. 6. Brno.   
Volf, Josef. 1924: Drábíkovi zápisky k roku 1620 a 1621. Časopis matice moravské 48.

2) edice pramenů

Dostál, František (ed.). 1962: Valašské Meziříčí v pamětech třicetileté války. Ostrava.
Fialová, Vlasta (ed.). 1967: Kronika holešovská 1615-1645. Holešov.
Hrubý, František (ed.). 1934: Moravská korespondence a akta z let 1620-1636. I. sv. 1620-1624. Brno.
Hrubý, František (ed.). 1937: Moravská korespondence a akta z let 1620-1636. II. sv. 1624-1636. Brno.
Polišenský, Josef (ed.). 1948: Kniha o bolesti a smutku. Výbor z moravských kronik XVII. století. Praha.
Urbánková, Libuše (ed.). 1979: Povstání na Moravě v roce 1619. Z korespondence moravských direktorů. Praha.

3) románové zpracování

Habřina, Rajmund: Jan Adam z Víckova. Olomouc 1939.
Hejcman, Pavel: Moravská válka. 2. vydání. Brno 2004.  
 

Obrazová příloha

 

Obr. č. 1: Mapa tažení Jana Jiřího Krnovského v létě 1621. Reprodukce z publikace: Fukala, Radek: Role Jana Jiřího Krnovského ve stavovských hnutích. Opava. 1997.

Obr. č. 2: Zápis Jana Adama z Víckova do památníku kněžně Langenbruckové dne 2. března 1624 v Haagu: „Tandem bona causa triumphat“ (česky „Společná dobrá věc zvítězí“). Reprodukce z článku: Balcárek, Pavel: Jan Adam z Víckova, pán na Čejkovicích – proslulý vůdce Valachů, Malovaný kraj, 1999, roč. 35, č. 6, s. 8. Originál památníku uložen v Britském muzeu, odd. Egerton, 1864, f. 24b.

 

Valasske povstani v r. 1621 + citace.pdf (363,2 kB)