Esej: Kolektivizace valašského venkova

08.02.2011 15:00

 

Sedím na zeleném koberci trávy, který se rozprostírá ode mne na všechny strany. Nad mou hlavou si vítr pohrává s listy košatých korun lip. Dvou těsně vedle sebe stojících stromů, které svými korunami vrostly do sebe. Dělají si navzájem místo. Uhýbají si. Ale tak, že tvoří jednu korunu jako by to byla koruna jednoho stromu. Jak krásné. Jak neuvěřitelné. Zády se opírám o jednu z lip. A dívám se do kraje. Dolů do údolí, ale i na stráně a na vrcholky hor. Bílých Karpat. Tam dál na severu, když nejsou právě v oparu, jsou vidět i vrcholky Vizovických vrchů…

„Poutníče stůj, o mých ranách uvažuj!“ člověka bezděčně napadne, komu jsou asi určena tato slova, která se skví zlatým písmem na kamenném kříži stojícím mezi oběma lipami. Kříž stojí v jejich stínu. Za žáru letního slunce se zde může každý osvěžit: přívětivým stínem, motlitbou. Komu jsou určena ona slova? Ježíši Kristu na kříži přibitém? Nebo krajině? V posledním půlstoletí tak ubité. Ještě žijí ti, kdož si pamatují, jaký byl život před tím, než přišlo „to“. Ještě mají v živé paměti, jak tato krajina kdysi vypadala. Dokázali by snad popsat každý detail, každý keř, každý remízek, každý strom a každou polní cestu. I chodníček mezi poli vyšlapaný. A snad i každý kámen….

Pár metrů přede mnou je ještě znatelná polní cesta. Táhne se od nedalekého lesa na západě a mizí na východě za horizontem. Dnes už ji používá málokdo. Snad jen soukromý zemědělec, který bydlí nedaleko. Zemědělec, který i přes nepřízeň počasí a malých dotací nevzdal své úsilí. Lopotí se stejně jako jeho předkové, praděd, děd i otec, který musel se svým kouskem neúrodné horské půdy vstoupit do družstva. Co to bylo přesvědčování, zloby, výhrůžek, slibů, skřípání zubů, pláče, i tragických lidských osudů...  

Není to více než několik desítek let, kdy po této cestě kráčeli každou neděli svátečně odění rolníci z nedaleké osady za zvukem kostelního zvonu. A toto místo jim bylo místem odpočinku. „Což tak se na chvíli zastavit, panímámo?“ „Což tak si na chvilku sednout pantáto? Pobafat z fajky. Pokochat se tím nádherným pohledem do širého valašského kraje. Potěšit se pohledem na tu proměnlivou krásu polí v údolí i na svazích…“

Dnes už nikdo neseje. Ani nesklízí. Jen ten poslední tvrdohlavec, který si nedá vzít svou dřinu. „Chléb svůj dobývati ze země budeš.“ A dobývá. Při jeho práci jej pozdraví náhodný kolemjdoucí, který se rozhodl vyškrábat se nahoru na kopec. „A vyplatí sa vám to?“ „Néé, to víš, že nééé. Šak člověk to nedělá pro peníze“ dostane se mu odpovědi. Po chvilce se přestane poutník divit jeho slovům a opět všemi smysly vstřebává tu krásu všude kolem. Mnozí dole v údolí ani netuší, co je tady nahoře za krásu. Setrvávají v údolí ve svých každodenních starostech. Až příliš žhavá přítomnost je jim každodenním chlebem. Den co den sledují svůj oltář „pravd“, který si umístili na nejčestnější místo v domě. To je středobod jejich veškerého světa. Nezatouží ve svých „starostech“ ani na chvilku vylézt nahoru na kopec a pokochat se pohledem dolů do údolí a na úbočí okolních kopců…

Krásná políčka jako nudličky jedno vedle druhého zmizela, po staletí užívané cesty a pěšinky také. Kolektivizace vesnice měla převratný význam pro život vesnice. V tom měli soudruzi pravdu...

V naší vesnici, která je ze tří stran obklopena kopci tak, že je mezi ně doslova vklíněna nikdo příliš neočekával, že bude jednotné zemědělské družstvo založeno. „Šak by sa na tych našich kotároch ani traktor neudržál, převrátil by sa,“ zněl například jeden z argumentů. Po několikerých pokusech o ustavení družstva k tomu v srpnových dnech roku 1957 přece jen došlo. V době žní byla vystupňována přesvědčovací kampaň a místní rolníci nakonec podlehli. Jako i jinde, ani zde to nebylo jednoduché. Prvním předsedou se stal sedlák František, který měl bohaté zkušenosti s hospodařením. Nechal se přesvědčit. Udělal to rád či nerad? Nevím. V roce 1920 přišel na svět v americkém Chicagu, kde se jeho rodiče seznámil a vzali. Po letech se vrátili domů na rodné Valašsko. Ve své domovině si zakoupili statek s rozsáhlou výměrou polí…  

Když se František ujal předsednictví družstva neměl to jednoduché. V sousední vsi právě našli navečer mrtvého toho, kdo byl odpoledne zvolen předsedou jejich družstva. Zprovodil se ze světa vlastní rukou. Nedokázal unést tu hanbu. Zůstala po něm manželka a kupa dětí. Ani u nás to noví družstevníci Františkovi nedělali jednodušší. Není se však čemu divit. Museli dělat něco, co sami nechtěli. Neměli motivaci, jako v dobách, kdy „pracovali na svém“. Jednou například nepřišly tři dny do práce dojičky, a tak si předseda musel podojit krávy sám. Trochu si zastávkovaly. Pochopily však, že to nemá žádný význam. Pravidlem se však stalo to, že si družstevníci brali z JZD „naturálie“. Brambory neposadili na družstevním, ale na své záhumence. Obilí si nebrali jen plnými hrstmi, ale rovnou po pytlích. A když přitom byli jednou chyceni předsedou, ten je nabádal, aby to příště „nedělali tak okatě“. Byl s nimi přece na jedné lodi. Byl jeden z nich. Avšak on na rozdíl od nich nesl odpovědnost. První léta JZD nebyla nikterak zářivá. Ba naopak. Družstvo se potýkalo s velkými existenčními potížemi. Lidé si málo vydělali, raději by odešli do průmyslu, kde přece jen byli vyšší platy…

Žilo se různě. V časech povinné radosti a nadšení i opravdu radostně. Někdy v 60. letech poslala kterási ze spřátelených afrických zemí do Československa zásilku fíků. Tyto fíky byly rozděleny do jednotlivých JZD. Část této zásilky byla poslána také do našeho družstva. Fíky měly údajně sloužit jako krmivo pro dobytek. Byly však „využity“ jinak. Zjistilo se, že „z nich dobře teče a neco by z teho mohlo byt“. Tož hurá do práce! Jedna z družstevnic nainstalovala v družstevních prostorách destilační přístroj, na kterém fíky zkušeně „zkapalnila“. Kořalka to byla skutečně dobrá. Nazvali ji „fíkovicí“…

 Můj děda vstup do JZD nepodepsal. Raději za sebe poslal podepsat babičku. Nechtěl to řešit? Byl strašpytel? Nebo k tomu měl nějaké jiné, zvláštní pohnutky? Nevím. Nemohl jsem se jej na to zeptat. Zemřel dřív, než jsem se narodil. Můžu si jen domýšlet. Můžu to rekonstruovat jen z vyprávění jeho dětí. To může být ovšem zavádějící a jednostranné. Jako tzv. kovozemědělec kromě obdělávání svých 5 hektarů, které byly na zdejší poměry slušným průměrem, pracoval také jako vrátný v nedaleké Zbrojovce. Ovšem jako ne-komunista a lidovec byl pro nový režim nedůvěryhodnou osobou a musel toto místo opustit. Nejdříve ho v osmačtyřicátém „vyakčnili“ z vedení obce, po letech přišel i o práci ve Zbrojovce. Nastoupil v továrně k pásové výrobě a to mu v jeho věku ke zdraví rozhodně nepřispělo. Naopak. Tento citlivý člověk odešel z tohoto světa předčasně. Babička byla naopak velmi svérázná osoba a velmi rychle se se vším dokázala vyrovnat. Co si ji pamatuji, byla vždy velmi pragmatická. Když mluvila o komunistech, připustila sice, že jim vzali živobytí, ale zato dostali důchody. A to, že si bez jakýchkoliv výčitek svědomí brala z družstevního, obhajovala tím, že si přece „brala ze svého“…

Když nad tím tak přemýšlím, tak právě fakt, že lidé byli schopni dělat věci, které by za normálních okolností nedělali, je asi jeden z největších průšvihů minulého režimu. Ten systém to však měl ve své podstatě zakódováno. Každý se nějakým způsobem namočil a namočit taky měl. Když má každý „máslo na hlavě“, těžko pak bude poukazovat na závažné prohřešky a selhání někoho jiného. Nezdá se mi ani pravděpodobné, že by tvůrcové tohoto systému byli tak naivní a věřili tomu, že lze člověka (pře)vychovat tak, aby zapomněl na své chyby, nedostatky, na svou touhu po zisku, po vlastním prospěchu a dal se plně k dispozici všem ostatním. Aby se proměnil tak, že by byl jen dobrý, spravedlivý apod. Zda právě toto neměl být onen „nový socialistický člověk“?…

Cílem bylo zkompromitovat všechny. Každý se měl stát ještě horším než byl. Systém mu to vrchovatě dopřál. Každý si mohl přikrádat, pokud chtěl. Nikomu nic nechybělo. A všichni měli všechno. Ideální společnost? Docházelo k lámání charakterů. Těžko tomu čelit. Zvláště v době, která přeje lži a falši. Tohle ale nemůže fungovat dlouho. A taky, že nefungovalo. Nositeli tohoto systému byli ti, kdož po nejstrašlivější válce, jakou lidstvo zažilo, uvěřili, že mohou vybudovat novou, lepší společnost. Naivní snílkové, kteří však po čase vystřízlivěli a byli nakonec pro režim největšími odpůrci. Avšak bylo i velké množství těch, kteří vycítili příležitost. Pro sebe. Kteří mnohdy systému sami nevěřili, ale pracovali ve svůj prospěch. To, jak byl systém nastaven, vedlo k velké morální devastaci naší země. Nejen tvář země zůstala zjizvena, ale hlavně duše těch, kteří zde žili a žijí. Důsledky této devastace pociťujeme velmi naléhavě ještě dnes. Bude trvat ještě hezkou řádku let, než se u nás ovzduší pročistí. Zřejmě nás nemine oněch „40 biblických let na poušti“…

Ale ani babička nebyla vždy tím, kdo si věděl vždy „rady“. Když se na podzim v osmapadesátém sváděly krávy ke společnému ustájení do nově zbudovaného kravína, nebyl její pláč k utišení. Jedna z „proletarizovaných“ sousedek si do ní ještě „rýpla“: „Konečně vám to zeberem.“ Babička s pláčem odpověděla: „My sa enom dřeme a vy nám eště závidíte“. Pro babičku a její rodinu to byla velká tragédie…

Dobytek byl vnímán jako „živobytí“, a když člověk o živobytí přijde, je to tragédie. To bylo zakořeněno hluboce v člověku, který stejně jako jeho předkové byl vděčný za kousek pole, za kravičku i za tu dřinou, kterou s tím vším měl. Vděčný za to, že se může uživit, že může být zároveň trochu nezávislý a soběstačný. Byl na to ovšem i patřičně hrdý. Zvlášť silný byl vztah k půdě. Určitý vztah k půdě pociťuji ještě v generaci mého otce. Moje generace už k ní ovšem téměř žádný vztah nemá. Já sám si nedokážu představit, že bych stejně jako mí předci opět obdělával své pole. Ano, je v tom jistý druh soběstačnosti, nezávislosti a svobody. Doprovázen mnoha těžkostmi. Raději se toho vzdávám. A volím život jiný. Celá moje generace žije v naprosto jiném světě. Jsme velmi odtrženi od života předcházejících generací. Náš život má jinou dynamiku a kvalitu…

Zvláště silně jsem si to uvědomil po rozhovoru s jednou starou paní od nás z vesnice. Nedokázala pochopit, cože to vlastně dělám, že za to můžu dostat zaplaceno a že mne něco takového může živit a uživit. Nechápala a nechápe, co vlastně dělá nemalá část mých vrstevníků, včetně její vnučky, která „dělá s tyma počítačama“. Jaké jsou vlastně výsledky naší práce? A kde se projeví? Nejdou přece vidět. Ani si nelze na plody té práce sáhnout. Myslela si a zřejmě stále myslí, že mé studium a práce je vlastně k ničemu. Ona pracovala podstatnou část svého života doma v hospodářství nebo v družstvu, výsledky její práce byly vždy hned vidět. Snažil jsem se jí vysvětlit, že naše generace už nemusí pracovat manuálně. Tahounem ekonomiky již není průmysl či zemědělství, ale stávají se jím služby, terciální sféra. Tato prostá žena zjevně nechápala o čem hovořím. Po celý svůj život byla přesvědčena, přesvědčována a utvrzována, že přece ona a její práce má hluboký smysl pro fungování státu. „Odvěčovala“ se prací, která byla adorována a sama cítila, že je to tak správně. Oprávněně tak dnešnímu světu nerozumí. V průběhu jejího života a zvláště v posledních 20 letech se naše společnost velmi zásadně proměnila. Předchozí režim také zcela zásadně proměnil život lidského jedince, avšak některé společenské jevy a určitý způsob myšlení lidí zakonzervoval. Po Listopadu ve „zrychleném tepu dějin“ se velmi překotně mnoho proměnilo. Ostatně tak jako vždy při radikálních společenských změnách. Družstva z našeho valašského venkova zmizela a zůstali jen němí svědci těch časů, kdy „včera znamenalo zítra“. Dnes tyto budovy někde chátrají a někde jsou ještě využívány. Často však již ne ke svému původnímu účelu. Spíše slouží jako dílny různých firem a firmiček. A dokladují tak vlastně onu hlubokou společenskou proměnu… 

V naší obci nikdo neprojevil ochotu převzít opět půdu do svého užívání s cílem na ní hospodařit. Nebyla ani vůle pokračovat ve společném hospodaření. Objevilo se pár „vykuků“, kteří si na čas budovy a zařízení pronajali. Více si toho odsud ovšem odnesli než přinesli. Ne, že by občané do nich vkládali důvěru, spíš jim to bylo lhostejné. Neradostné morální dědictví doby minulé… 

Sedím pod lípami. Poslouchám vítr v jejich společné koruně a dívám se dolů do údolí. Není již takové, jak jej viděl hospodář ještě před pár desetiletími. I když i teď je krásné, něco mu chybí. Stráně jsou prázdné bez mezí, remízků, keřů, stromů a cest. Je to jedna velká plocha. Nikdo ji však neosévá. Ani z ní nesklízí. Je to všechno jen jedna velká plocha, na které roste tráva. Nikdo se k práci na poli nevrátil. Přirozené předávání zemědělských dovedností z otce na syna se někam ztratilo a vše přestalo fungovat. Jeden článek řetězu se přetrhl. Nevydržel extrémní tlak, který byl na něj vyvinut v průběhu dvou generací. Řetěz nelze znovu spojit. Všechny vazby jsou zpřetrhány. To, co bylo samozřejmé už není, neexistuje. Něco nám chybí. Co k tomu dodat? A co se vlastně stalo?   

  Petr Fojtík