Povídka: Televyzor (J.Š.Vlárský)

Podle hradskéj ze Ščítnej k Popovu před páru roky nebylo ani jednéj chalupy. Fčíl už je tam celá ulica pěkných zděných chalup, sú spojené už s Popovem, šak už aj keřísi lude přemýšleli, aby obje dědiny spojili dohromady. Už ich aj v hospodě přemenovali na Ščípov, bylo by to s každéj dědiny kúsek a nebyla by žádná ošiděná.
    Ludé sa stávajú náročnýma, lebo už aj na střechách rostú televyzní antény, keré značíja lepší život na dědině.
    S televyzú šak došlo do chalup aj hodně súžení a trampot, negdy aj zlosti, jak třeba u strýčka Březovských. Také oni si kúpili televyzu a protože sú velice vybíravý, chtěli mjet šecko akorát a obraz ten nájlepší, jaký ve Ščítnéj ešče nikdo nemá.
    Nájhorší bylo, že v téjto dědině byli s televyzú sklamaní, né a né nájít vysílaný signál. Záviděli Jastřabjanom aj Popovjanom, že ím postačí aj anténa postavená třeba enom na hůře a ím nepomohla anténa vysoká třeba jak máj.
    Strýček Březovščí si šak pravili sami pro sebe: „To by mosél byt čert čertem, abysem vlnu nedostál.“ Pozvali si kamarády, aby sa šli podívat, a chtěli sa aj pochválit pravú slihovicú, dovezenú akorát včera z Nedašova. „Toš chlapi, pomožete ně nasměrovat anténu! Já vylezu na střechu a až sa ukáže pjekný obraz, toš na mňa zavoláte.“
    Postavili si žebřík ke střeše a za chvílu už otáčali anténu jak lingšpírem, až dosi zespodu zavolál, že obraz je už dobrý. Zlézli ze střechy celí ščasní, lebo si už připadali jak náměsíčník, co lozí při úplňku měsíčka po střechách.

    Radosť nad pjekným obrazem zapíjali halúzkovú a s kamarády sa lúčili až po pú noci. Dyž šeci odešli, zavřeli a do izby, sedli ke svému aparátu na pohrádku, pokyvovali hlavú nad tú vymoženosťú: „Dyby tak stali naši předkové, ani by nevjeřili tomto zázraku,“ – pravili sami pro sebe.
    Ftom jak by ím čert cosi pošuškál do ucha, poškrábali sa ve vlasoch, otevřeli šúpla od stolu, vzali šraumcigl a kléšče, a za chvílku mněli zadní stěnu s televyzoru odšrúbovanú. Krútili, šrubovali, čehosi sa dotkli, vyletěla iskra, škublo ím to rukú, až sa v očách zatmělo, a z hrúzú uviděli, že ulomili jakýsi drátek.
    Celí neščasní šli si lehnút a dyž usnúli, sendílo sa ím enom o televyzoroch. Ráno šli do práce celí skrúšení, ani práca ich netěšila a stěžovali sa, co sa ím fčera stalo. Na světě sú přeca ešče aj včil ludé dobří. Také ve fabrice sa našli, poradili a pomohli ím s opravú. Ale pravili ím, že do aparátu nesmíja rýpat, aby to zaséj nepokazili.
    Fčíl už sú strýček Březovščí spokojení. Od téj doby, co v Bylnici postavili převaďač, šak majú obraz dobrý né enom oni, ale fšeci Ščítňané. Šak od téj doby tam narústlo věc jak sto televyznich antén a aparáty tam jezdíja opravovat z televyzní služby. Enom, že tá na sebe nechá negdy ďlho čekat…


Převzato z Časopisu zaměstnanců Závodů říjnové revoluce n.p. Slavičín, závod 4 – „Budujeme“  (závodního časopisu Zbrojovky Slavičín), vyšlo 14. února 1964, s. 4.