Povídka: Není dovolená jako dovolená (J. Š. Vlárský)

22.06.2011 15:03

Příhoda o dovolené, kterou vám chci vyprávět, se stala v době okupace mně a mým dvěma přátelům z Prahy. Bylo to právě před dvaceti lety (pozn. v roce 1944), koncem měsíce června, když moji přátelé jako dokonalí sportovci přijeli k nám na Valašsko na kolech. Časně zrána jsem s nimi – rovněž na kole – podnikl malý výlet na hranice slovenského štátu.
Mému příteli nechyběla žádná z turistických propriet. Bohužel ani fotoaparát, jímž cestou zachytil několik snímků krásné krajiny. A proč, bohužel, to se hned dozvíte.
Když jsme v dobré náladě a za přátelského hovoru přijeli k Vlárskému průsmyku, potkali jsme náhle německou pohraniční stráž. Strážný nás legitimoval a provedl běžnou prohlídku. Náhle se jeho obličej hrozivě stáhl – našel právě u přítele neblahý fotoaparát. Okamžitě nás všechny tři zatkl a odvedl na celnici u Janáčků. Nepomohlo žádné vysvětlování ani řádné doklady mých přátel a byli jsme podrobeni důkladnému výslechu, který trval téměř tři hodiny.
Nešťastného fotografa odvedli do vedlejší místnosti, kde pečlivě zkoumali obsah jeho aparátu. Také jsme odtamtud slyšeli neustálé telefonické hovory.
Já sice německy neumím, ale podle tajných posuňků mé známé jsem pochopil, že zjišťují na různých místech naši totožnost.
Jak nám všem bylo, to vám snad nemusím ani povídat. Venku byli na každém nároží vylepeny červené vyhlášky, oznamující smrt desítek nevinných lidí, padlých za oběť krutému období „heydrichiády“. Když jsme si uvědomili, jak bezdůvodně a pro jaké maličkosti byli lidé stavěni ke zdi a posíláni do plynových komor, narůstala před námi naše procházka s fotoaparátem po hranicích do katastrofálních rozměrů. Sevřeni strachem a hrůzou, viděli jsme se již v zeleném antonu, který nás odváží do očistných lázní německé prokuratury. Pot se z nás jen lil a očima jsme viseli úpěnlivě na dveřích, za nimiž zmizel náš přítel. Tam se odehrávalo to nejdůležitější a tam – řekli jsme si – bude sestaven i náš ortel. Dveře se otevřely. Vteřiny mučivého, nesnesitelného napětí – a řeknu vám, že jsem dopodrobna cítil tu obrovskou váhu kamene, který mi spadl ze srdce. Náš přítel – sice pobledlý – se totiž usmíval. A výraz jeho tváře – to byla tečka za celou tou hrůznou epizodou.
Od té doby už uplynulo dalších dovolených habaděj. Ale kdykoliv se v Praze s mými přáteli setkáme, vždycky si právě na tuto musíme vzpomenout. A jelikož se právě blíží nová dovolená, řekl jsem si: „Proč bych vám o té staré něco nenapsal?“.

Převzato z Časopisu zaměstnanců Závodů říjnové revoluce n.p. Vsetín, závod 04 – Slavičín „Budujeme“, 4. 7. 1964.